2. Listopadu: Den 53. - Poslední růže

Včera moje sousedka a kamarádka stříhala růže (před zimou). A tohle byla jedna z mála, která ještě kvetla, vlastně se teprve chystala rozkvést a měla ještě další poupátka. Protestovala jsem a chtěla po kamarádce, aby jí přeci nechala dokvést. Stejně ji ustřihla a dala mi ji do vázy. Dnes se krásně rozvynula a úžasně voní. Takový poslední záchvěv léta v plýskanicích a chladu podzima.



Posledních čtrnáct dní jsem tak trošku nestíhala. Sice jsem pár fotek sem tam nějakou cvakla, už jsem nějak nestíhala je sem dát. Tak jen ve skratce co se dělo. Žaneta, majitelka koníků kam chodím, musela do nemocnice a tak jsem trávila své dny tím, že jsem chodila do práce, ke koním, na angličtinu a spát, většinou ne ani na tak dlouho, co by moje tělo považovalo za dostatečný odpočinek. Děti u koníků byly občas super a občas na zabití, ale nakonec jsme přežili všichi, včetně koní, a Žaneta se vrátila z nemocnice v pořádku. Musím zaklepat, ještě nemá ani vyndané stehy, ale už běhá u koníků a honí děti do práce :). Musím jí za to obdivovat.



Jediné specialní akce, které jsem za ty scházející dny stihla byla oslava 10letého výročí firmy Lohman a Rauscher, kde pracuji a dušičková návštěva hřbitova. Oslava byla pěkná, jídla dostatek, pití také (ovšem alkoholické jen omezeně, asi se báli, že bysme se mohli ožrat, a ten stan obřích rozměrů, co nám na oslavu za velké prachy nechali postavit, poškodit :D). Přednášky na téma prosperity firmy byli na druhou stranu dost nudné a nekonečně dlouhé. Po nich následovala večeře a oldies disco, které bylo zase pro změnu docela krátké. Ukončení bylo takové, no řekněme rychlé. V devět nám dj řekl, že je konec, a i když naše vrchní velení povolilo prodloužení o půl hodiny, během posledních tanců jsme sledovali lidičky patřící k tomu stanu, jak odnášejí obří fíkusy, stahují ubrusy ze stolů a podobně. No prostě nám jasně dali najevo, že je konec :)

Tak takhle to vypadalo druhý den dopoledne po oslavě. Myslela jsem, že stihu stan vyfotit ještě celý až pojedu od koníků, ale lidičkové od stanu byli opět rychlejší. Asi spěchali na další akci.

No a ty dušičky. Letos je nějak prožívám, pálím svíčky a myslím na ty co už tu nejsou. Snad nikdy jsem to neprožívala víc. Možná je to tím zážitkem "z kolejí", který mě donutil zamyslet nad tím jak je život křehký, a že nikdo tady není věčně (a že bych se měla snažit, aby mi pak moji příbuzní až se k nim jednou přidám, neřekli: Tak to ne, ty sis na nás ani nevzpomněla, my tě nechcem ;o))). Možná to bylo Barbarčino psaní o pohřbu, který navštívila a nebo spíš její zamyšlení nad tím kam lidstvo míří. Nevím, prostě letos jsou dušičky pro mě jiné. Každý rok jedeme pár dní před dušičkami na hřbitov jistě, ale letos si den po dušičkách neřeknu, sakra já si ani nevšimla, že včera byly dušičky a já si na nikoho ani nevzdechla. No snad to není jen vyjímka co potvrzuje pravidlo. Začínám usínat, takže pro dnešek (a doufám že ne moc dalších dní) končím.