15. Listopadu: den 66.

Ranní budíček v 6 sice nebyl nic hrozného po týdnu ranní a vstávání v 4:40, ale v sobotu ráno to stejně není nijak milé. Jediné co mě mohlo utěšovat bylo to, že kdybych nejela do Kladrub, už od půl šesté bych stejně kmitala v práci. Jako každý rok před Vánoci přišly velké zakázky a s nimi přikázané přesčasy... no ale co lepší než, kdyby propouštěli jako ve všech textilkách okolo.

V 7 jsem skočila do auta, dojela pumpnout bankomat o penízky, stavila se pro Ivu a její maminku u nich doma a vyrazili jsme ke koním. Tam už pan Pfefr, Lucka a Štěpán kydali a krmili koníky abychom mohli co nejdříve vyrazit. Byli jsme totiž ještě před vlastní hodinou jízdy pozváni na návštěvu k Regnerovým. Do Kladrub jsme vyrazili dvěma auty. Pan Pfefr, paní Pfefrová, jejich dcera Anetka a Lúca jeli jedním a pan Zvěřina, Eliška jeho dcera, Štěpán, Ivča, její mamka a já druhým. My měli trochu zpoždění díky zastávce v Lídlu a nákupu nějakých drobností pro naše hostitele. Pan Regner učí na Kladrubské škole a zároveň je šlechtitel (teď nevím jestli ho nazývám správně tak se kdyžtak předem omlouvám) Kladrubského chovu. Jeho paní také dříve učila na škole. Oba jsou moc milí a přátelští a jsme pozvaní na další návštěvu, na kterou máme zakázáno přivést jakékoli další dárky, prý máme předplaceno dopředu :) Přivezli jsme orchidei, bomboniéru, kávu a ještě nějaké čokoládové laskominy a pan Pfefr ještě hezkou řezanou květinu.

Po tiramisu jsme vyrazili do nedalekého hřebčína. Trochu se zpožděním, jako obvykle, jsme se přihnali po půl jedenácté na naši lekci jízdy od půl jedenácté. Rychle jsme se převlékli. Tedy Ivča, Eliška a já, ostatní se přijeli jen dívat. Potom jsme dostaly helmy, nepomohly ani mé protesty a taky jsem jednu vyfasovala. A snad proto, že jsem celou dobu říkala, že nechci vysokého koně to dopadlo tak, že když jsem řekla, že si na velkých (velkých jako větších než fjordíci) koních nejsem moc jistá, dostala jsem tu nejvyšší, za to prý nejhodnější kobylku. No sedlání se jí rozhodně nijak zrovna moc nelíbilo, nehledě na to, že jsem na ní skoro nedostala, takže mi náš Kladrubský trenér musel trošku pomoct... jmenuje se Ivan Merta a vřele doporučiji je moc hodný a trpělivý.

Hodina se povedla, sice jsem měla trochu problém přizpůsobit se kobylčině dlouhatánskému kroku, a celou dobu se hrbyla a krčila (dělám to když se na koni necítím dostatečně v bezpečí), ale nakonec jsem jakžtakž svůj strach z výšek překonala, jen cval jsem dobrovolně vynechala kvůli svému dalšímu drobnému problému. Jelikož jsem vždycky byla zvyklá jezdit ven do otevřeného terénu, uzavřené prostory a cval na koni mi moc nejdou dohromady. Sice jsem od doby, kdy jsem odmítala cválat i na jízdárně, docela pokročila, ale takhle malá hala a tak velký kůň, to nebyla zrovna má příjemná představa. A tak si holky zacválaly sami a já čekala na prostředku. A protože Eli nemohla svého koně nacválat nastala změna, já dostala jejího koně a ona mého... já věděla proč jsem na tý obrovský kobyle nechchtěla cválat, lítala okolo haly jako blázen a zatáčky brala v náklonu jako závodník na motorce... Při krokování jsem už zůstala na Eliščině kobylce, ta nedělala tak dlouhý kroky a hned jsem věděla, že příště rozhodně chci menšího koně, pro mě jsou pohodlnější, dokonce mi ani nevadilo, že na ní jezdím bez třmenů... pokud mi vrchní fotografové dodají fotky možná uvidíte jak to vypadá, když člověk se 150cm sedí na obrovském koni... asi jako by na něm sedělo pětiletý dítě :D Ale pro dnešek jen něco málo co jsem mohla vyfotit sama...

Tohle je má oblíbená. To hříbě přesně jakoby říkalo: "Jak nekrmit koně! Dejte to někdo pryč!!!

A pokud by vás zajímalo jaké bude počasí v příštích dnech... zima. Anny nabírá teplo z radiátorů.