sobota 22. listopadu 2008

22. Listopadu: den 73.

Stále nestíhám. Myslela jsem, že se to s koncem prázdnin a táborů u koníků změní, ale od konce táborů už uběhlo dost času a nic. Nestíhám uklízet, nestíhám nakupovat, nestíhám dělat úkoly z angličtiny, zalévat kytky a čistit akvária, ani fotit nestíhám, když už se na chvilku zastavím doma jsem tak unavená, že jsem ráda, že si nahřeju nohy ve škopku horký vody dám si čaj a někam upadnu. Tenhle týden je to ještě násobeno noční směnou. Ráno přijdu domů v šest a jdu spát, když mám štěstí Deny, tátův pes dostane štěkací záchvat až tak okolo jedenácté.  Pokaždé si vzpomenu na Raffiho z Barčina blogu. To by bylo pro Denyho správné jméno. Taky Rafan by docela šlo...

Tak právě dorazil Frodo, můj kocour a rozhodl se mě vypudit z mé židle. Nejdřív mňaukal, pak do mě strkal nohama, no a teď když viděl, že neuspěje mě obejmul packama, naposledy mňauknul, opřel si mi hlavu o záda a usnul.

Takže pokud má "Rafan" dobrou náladu spím někdy v kuse i 6 hodin. Kdyby aspoň trouba šel štěkat ven jenže on si sedne do verandy, tj. před naše dveře. Zní to  jako by vám seděl na polštáři a nezbývá nic jiného než vylézt a vyhnat ho. To bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli.

Takže co nám minulý týden dal a vzal. No tak především se mi Frodo stále snaší sebrat moji židli. Chudák na půl sedí a na půl spí za mými zády a stále mi taktním strkáním naznačuje, že je to momonetálně jeho teritorium. Sleduji ho při tom počínání v zrcadle, stálo by to za fotku, ale když vstanu a půjdu pro foťák už si nebudu mít kam sednout :). Jinak nám týden přinesl sníh, když tak koukám z okna takových dobrých 12 cm minimálně a přicházející mraky naznačují, že to stále není konec. Ale zatím svítí slunce, takhle z okna je to moc pěkné, ale když jsem ráno po cca 2 hodinách spánku vstávala abych si v polobotkách došla koupit zimní boty, moc příjemné to nebylo. Ještě, že mám auto a probrotit jsem se musela jen ze dvora a z parkoviště. Ještě jsem v lékárně přikoupila nějaké B, protože mám stále popraskané koutky a jela domů.

Také nám tento týden přinesl nový sporák, tedy přivezli a přinesli ho pánové z elektry a zatím stojí ve verandě a dělá Denymu společníka, při záchvatech štěkání. Už je to vymakaná mašinka, ale psa bohužel ještě okřiknout neumí. :) 

Dále by dnes u koníků mělo přibýt nové hříbátko, ne od našich kobylek, ale koupené. Dnes pro něj jeli. Doufám, že měli nebo mají (nevím zatím jak jsou na tom) dobrou cestu. Ten kocour to prostě nevzdá!!!

Tenhle týden si ovšem taky chtěl brát a místy i bral. Kamarádce Ivě přejeli jejího milovaného kocourka Tygříka. Takový to byl krásný moráč. Jen se hrozně bál lidí, ale za kousek vinné klobásy (cca 10cm :)) se ode mě jako od cizince nechal i pohladit. A taky Šejla měla na kahánku. Jednu noc, nevíme co jí popadlo, sežrala všechnu podestýlku a dostala hroznou zácpu. 3 dny odmítala žrát a pít a měla velké bolesti a nebýt kapaček, podávání vody nosojícní sondou a injecí proti bolesti určitě by nepřežila. Až včera se konečně vše uvolnilo. Už pije a žere tak se snad brzy vše vrátí do normálu.

neděle 16. listopadu 2008

16. Listopadu: den 67.

Dnes jsem měla proti včerejší kladrubačce pořádnou změnu. Šejla, ta malá strakatá potvora :)měla dnes den D. Na jízdárně předváděla s chudákem Nikčou pěkný prasečinky: úskoky, vyhazování a různé podobné naschvály. Po té co jsem jí dostala já jsem zjistila, že to uskakování není nic moc příjemného, ale nakonec jsme si to přecejen trochu vysvětlili. Potom jsem si šla ještě na chvilku sednou na kobylku co se obsedá. Opravdu jen na chvilku v kroku za ostatními koníky a Žaneta mě ze země ještě jistila lonží, kdyby jí napadla nějaká hloupost. Byla hodňoučká, takové malé zlatíčko. No a na konec to nejnebezpečnější. Hřebec Juráš se stěhoval z boxu na pastviny. A dovést ho pod prudký kopec, při jeho divoké nátuře, podpořené delším stáním a nudou v boxu (nešlo ho momentálně nikam pustit, protože v hale je Dolča, a na jízdárnu už to taky nešlo neboť hned vedle je ohrada s kobylami.) Žaneta ho vedla z jedné strany na štajgru (nevím jak se to píše :))(železné oko které se dá koni do huby podobně jako udidlo, aby byl ovladatelný. Pro koně je bolestivé pokud se použije silou, ale pokud se jedná o nezvladatelné zvíře je to skvělý pomocník.), z druhé strany pan Pfefr její manžel ho přidržoval jen za vodítko připevněné k ohlávce, aby nemohl pošlapat Žanetu, která ho přes štajgr mohla jakž takž brzdit. Já před nimi nesla granule na případné uklidnění, odměnnu a nebo nalákání, kdyby někudy nechtěl jít. No ten pocit, když jsem slyšela, že začíná bláznit za mými zády (i když jsem byla malinko bokem) a myšlenka, že by se taky mohlo stát, že se jim vytrhne nebyla moc příjemná. Několikrát se chtěl rozeběhnout, kopal zadníma a chtěl se stavět na zadní, ale zvládli ho a nakonec jsme ho zdárně zavřeli v jeho novém bydlišti... a takhle to vypadalo, když ho vypustili. Jinak je to miliónové zvíře, v boxe k němu chodí děti kydat a čistit. Ale jak má prostor tak vybíjí nahromaděnou energii až strašidelným způsobem. Kvalitu omluvte bohužel nebylo světlo a on to zpomaleně dělat nechtěl...BTW Už chápu proč na něm nikdo nikdy nechtěl jezdit. Prý to samé dělá i se sedlem... :(








Ostatní fotky, až je doupravím budou v dohledné době zde

sobota 15. listopadu 2008

15. Listopadu: den 66.


Ranní budíček v 6 sice nebyl nic hrozného po týdnu ranní a vstávání v 4:40, ale v sobotu ráno to stejně není nijak milé. Jediné co mě mohlo utěšovat bylo to, že kdybych nejela do Kladrub, už od půl šesté bych stejně kmitala v práci. Jako každý rok před Vánoci přišly velké zakázky a s nimi přikázané přesčasy... no ale co lepší než, kdyby propouštěli jako ve všech textilkách okolo.

V 7 jsem skočila do auta, dojela pumpnout bankomat o penízky, stavila se pro Ivu a její maminku u nich doma a vyrazili jsme ke koním. Tam už pan Pfefr, Lucka a Štěpán kydali a krmili koníky abychom mohli co nejdříve vyrazit. Byli jsme totiž ještě před vlastní hodinou jízdy pozváni na návštěvu k Regnerovým. Do Kladrub jsme vyrazili dvěma auty. Pan Pfefr, paní Pfefrová, jejich dcera Anetka a Lúca jeli jedním a pan Zvěřina, Eliška jeho dcera, Štěpán, Ivča, její mamka a já druhým. My měli trochu zpoždění díky zastávce v Lídlu a nákupu nějakých drobností pro naše hostitele. Pan Regner učí na Kladrubské škole a zároveň je šlechtitel (teď nevím jestli ho nazývám správně tak se kdyžtak předem omlouvám) Kladrubského chovu. Jeho paní také dříve učila na škole. Oba jsou moc milí a přátelští a jsme pozvaní na další návštěvu, na kterou máme zakázáno přivést jakékoli další dárky, prý máme předplaceno dopředu :) Přivezli jsme orchidei, bomboniéru, kávu a ještě nějaké čokoládové laskominy a pan Pfefr ještě hezkou řezanou květinu.
Po tiramisu jsme vyrazili do nedalekého hřebčína. Trochu se zpožděním, jako obvykle, jsme se přihnali po půl jedenácté na naši lekci jízdy od půl jedenácté. Rychle jsme se převlékli. Tedy Ivča, Eliška a já, ostatní se přijeli jen dívat. Potom jsme dostaly helmy, nepomohly ani mé protesty a taky jsem jednu vyfasovala. A snad proto, že jsem celou dobu říkala, že nechci vysokého koně to dopadlo tak, že když jsem řekla, že si na velkých (velkých jako větších než fjordíci) koních nejsem moc jistá, dostala jsem tu nejvyšší, za to prý nejhodnější kobylku. No sedlání se jí rozhodně nijak zrovna moc nelíbilo, nehledě na to, že jsem na ní skoro nedostala, takže mi náš Kladrubský trenér musel trošku pomoct... jmenuje se Ivan Merta a vřele doporučiji je moc hodný a trpělivý.

Hodina se povedla, sice jsem měla trochu problém přizpůsobit se kobylčině dlouhatánskému kroku, a celou dobu se hrbyla a krčila (dělám to když se na koni necítím dostatečně v bezpečí), ale nakonec jsem jakžtakž svůj strach z výšek překonala, jen cval jsem dobrovolně vynechala kvůli svému dalšímu drobnému problému. Jelikož jsem vždycky byla zvyklá jezdit ven do otevřeného terénu, uzavřené prostory a cval na koni mi moc nejdou dohromady. Sice jsem od doby, kdy jsem odmítala cválat i na jízdárně, docela pokročila, ale takhle malá hala a tak velký kůň, to nebyla zrovna má příjemná představa. A tak si holky zacválaly sami a já čekala na prostředku. A protože Eli nemohla svého koně nacválat nastala změna, já dostala jejího koně a ona mého... já věděla proč jsem na tý obrovský kobyle nechchtěla cválat, lítala okolo haly jako blázen a zatáčky brala v náklonu jako závodník na motorce... Při krokování jsem už zůstala na Eliščině kobylce, ta nedělala tak dlouhý kroky a hned jsem věděla, že příště rozhodně chci menšího koně, pro mě jsou pohodlnější, dokonce mi ani nevadilo, že na ní jezdím bez třmenů... pokud mi vrchní fotografové dodají fotky možná uvidíte jak to vypadá, když člověk se 150cm sedí na obrovském koni... asi jako by na něm sedělo pětiletý dítě :D Ale pro dnešek jen něco málo co jsem mohla vyfotit sama...









Tohle je má oblíbená. To hříbě přesně jakoby říkalo: "Jak nekrmit koně! Dejte to někdo pryč!!!




A pokud by vás zajímalo jaké bude počasí v příštích dnech... zima. Anny nabírá teplo z radiátorů.







úterý 11. listopadu 2008

11. Listopadu: den 62.

Páni toto letí, už sem zase o 2 měsíce blíž k příštím narozeninám... Nemohl by někdo ten čas zastavit??? U koníků se začínají rýsovat přístřešky pro koníky co budou trávit zimu na pastvinách. Většinou jsou to hřebci. A takhle to vypadalo před pár dny... Tady se v pozadí na svůj domeček těší Kámoš.



A tahle už víc připomíná dnešek, ale dnes už zase práce postoupily o kousek dál...

10. Listopadu: Den 61.

Fotku opět nemám. Zato jsem cestou z angličtiny na pumpě, kam jsem za poslední peníze před výplatou, zajela pro benzín do vysychající nádrže zjistila, že ... Benzín klesl pod 27 korun za litr a to na Benzině, kde je benzín nejdražší v našem okolí !!!! Dobrá zpráva pro mou nádrž, horší pro mně co se týče hodnoty mých akcií ropného průmyslu... :(

pondělí 10. listopadu 2008

9. Listopadu: Den 60.

Už jsem si nějak odvykla na sedlo, dneska mě po těch dvou koníkách nějak všechno bolí. Tak vyrážím alespoň s foťákem. Však jste si určitě všimli, že přibyly fotky do včerejška, že jo? Tak tohle je Majla, jedna ze starších, za to velmi akčních kobylek. Vyhazování, které předváděla, když jsem přicházela mi však před foťákem nezopakovala, ale tuším, že Iva byla ráda.


sobota 8. listopadu 2008

8. Listopadu: Den 59.

U koníků bylo dnes veselo. Opět jsem tam vyrazila dopoledne s tím, že nejdýl do 3 budu doma. No co mám říct... nebyla. Dorazila jsem po půl šestý.
BTW Dolča pozdravuje všechny co jí drželi pěsti. Je teď trochu rozmazlená, a řekla bych, že i mnohem paličatější :). Ale chodí! A v kroku by dokonce laik ani nepoznal, že měla nějakou nehodu. Klus už je horší a cval zkusila, když minulý víkend měla jít do jízdárny, aby se tam mohla volně procházet a ukousnout si nějakou travičku... za nesouhlasu všech přítomných hned po odvázání z vodítka vystartovala cvalem a házela kozelce. Všichni se jí snažili chytit, ale marně. Domů šla samozřejmě po třech. Takže na konec přišla o volné venčení i travičku a musí se spokojit jen s lonžováním a krokem. Ale to neva, že to zatím rychlejc nejde, hlavně, že může chodit a to ostatní přijde časem. Prostě, abych se dostala k tomu co jsem chtěla říct. Drželi jste ty pěsti fakt dobře! Tady zrovna dělá liánu, obtáčí se okolo sloupu a žadoní o něco dobrého... bohužel musíme její vášeň pro cokoli k snědku krotit a tak občas kouká i takhle smutně...


Taky jsem si dnes zajezdila hned na dvou extrémech. Nejdřív na ponici Šejle, protože jsem prý nejlehčí a potřebovala trochu srovnat. (Tedy nejlehčí krom dětí, ale ty si zase ten malej paličák odnese kam chce). No ne že by si mě taky neodnesla do boxu, když jsme jeli kolem... Tak nevím nevím :D No a na večer jsem si pro změnu sedla na Likase. Koníka jedné kamarádky. Je to starší plnokrevník a v kohoutku má asi 165 cm. Pro mě, která má panický strach z výšek a bojí se i metr nad zemí, poměrně nezvyklé. Ale přežila jsem. Ještě párkrát a už to bude dobrý. Dneska už mi taky nepřipadal tak vysokej jako když jsem na něm seděla poprvé. Dokonce jsem i klusala, jen kdyby kůň někam uskočil, tak bych nejspíš seděla na zemi. Tak jsem si byla jistá v sedle :). Na to, že máme jet co nejdřív do Kladrub, kde se chci zkusit projet na "národní chloubě"... no řekněme, že očekávám slušnou ostudu. Ps: dnes jsem se dozvěděla, že možná bude v klubu malé překvapení...ale jelikož sem chodí i holky z klubu a je to zatím tak trochu tajné tak to psát nebudu. A další novinka: máme u koníků dvě nové kobylky. Kiky a Belu. Zatím nejsou "naše", ale vypadá to nadějně. Jen co si nezapomenu ke koním vzít foťák budou tu zvěčněný. Omluvte kvalitu, přecejen blesk je blesk...

čtvrtek 6. listopadu 2008

6. Listopad: Den 57.

Dnes ráno bylo fakt super počasí. Sluníčko svítilo a tak jsem ač je to u mě neobvyklé vyrazila na procházku. Jen takovou docela maličkou. Tuhle první fotku sem dávám jen abych viděla co mám vylepšit. Původně jsem si brala teleobjektiv, kdyby "tam" náhodou byly srny. No byly, ale potvory se objevily až ve chvíli, kdy už jsem ho měla vyměněný za obyčejný na focení kapiček. A než se mi podařilo vyměnit objektivy, byly už daleko i na něj. Mám jen 200, teda "jen" mám co dělat i s ním abych ho unesla :D. Takže tady jedna rozmazaná prchající srnka, ale při troše trošku větší snahy se dá i rozeznat :D

Tady jsem si nemohla vybrat tak dávám trochu víc fotek. Moc mě potěšilo, že některý ( z tý hromady co jsem dělala hokusy pokusy) taky vyšly. To je hrůza chtít vyfotit kapičky, aby byly trochu vidět, s objektivama co ostřej jeden od půl metru a druhej od dvou. Trošku to zachránili výřezy, ale zázraky taky nedovedou. Velká fotka z toho nikdy nebude :(

U téhle se dobrovolně přiznávám, že jsem změnila barvu... Občas při úpravě Rawu neodolám...





Tahle sice nemá ostré žádné kapičky, ale mě se moc líbí, je taková uklidňující. Moc ráda se na ní dívám.


středa 5. listopadu 2008

5. Listopadu: Den 56. Bít nebo nebít toť otázka


Ne opravdu jsem se nespletla, má tam být měkké i. Tak tohle poslední dobou vídám, když jen otrochu otočím hlavu od svého monitoru. Ano můj miláček si opět našel nové místečko na spaní a za boha si nenechá vysvětlit, že tohle ne. A proč bít nebo ne? No zaprvé jsem si donedávna nechávala o polici níž foťák (už nenechávám. Kdo ví, kdy ho napadne změnit podlaží.) No narovinu kdyby si vybral tu s foťákem tak už bych asi neměla koho fotit... A za druhé ten zmetek mrňavej si jako přistávací a startovací plochu k nástupu na odpočinek a následný odchod vybral můj stůl, a kdyby jen ten! Nejradši se trefuje na klávesnici. Zvláště ve chvíli kdy něco píšu je to opravdu příjemné. A v tu chvíli je právě na snadě ta otázka... Jinak ho mám v celku ráda, vždyť jsem si ho sama vypiplala injekční stříkačkou a sunarem, protože kočka neměla po 3 denním porodu a následné operaci mléko, ale občas bych ho fakt nejradši zbyla jako hada :).


Dnes se mi jinak stala zvláštní věc. A opravdu mě potěšila. Dnes jsem přehádala Scotta (můj učitel angličtiny). Ani ne tak přehádala, ale měla pravdu a on musel uznat, že se spletl, a že moje odpověď je správná. Hlavně vysvětlit mu v angličtině proč chci použít tohle modální sloveso místo toho druhýho byla to fakt fuška. Ale ten pocit stál za to.

neděle 2. listopadu 2008

2. Listopadu: Den 53. - Poslední růže

Včera moje sousedka a kamarádka stříhala růže (před zimou). A tohle byla jedna z mála, která ještě kvetla, vlastně se teprve chystala rozkvést a měla ještě další poupátka. Protestovala jsem a chtěla po kamarádce, aby jí přeci nechala dokvést. Stejně ji ustřihla a dala mi ji do vázy. Dnes se krásně rozvynula a úžasně voní. Takový poslední záchvěv léta v plýskanicích a chladu podzima.



Posledních čtrnáct dní jsem tak trošku nestíhala. Sice jsem pár fotek sem tam nějakou cvakla, už jsem nějak nestíhala je sem dát. Tak jen ve skratce co se dělo. Žaneta, majitelka koníků kam chodím, musela do nemocnice a tak jsem trávila své dny tím, že jsem chodila do práce, ke koním, na angličtinu a spát, většinou ne ani na tak dlouho, co by moje tělo považovalo za dostatečný odpočinek. Děti u koníků byly občas super a občas na zabití, ale nakonec jsme přežili všichi, včetně koní, a Žaneta se vrátila z nemocnice v pořádku. Musím zaklepat, ještě nemá ani vyndané stehy, ale už běhá u koníků a honí děti do práce :). Musím jí za to obdivovat.



Jediné specialní akce, které jsem za ty scházející dny stihla byla oslava 10letého výročí firmy Lohman a Rauscher, kde pracuji a dušičková návštěva hřbitova. Oslava byla pěkná, jídla dostatek, pití také (ovšem alkoholické jen omezeně, asi se báli, že bysme se mohli ožrat, a ten stan obřích rozměrů, co nám na oslavu za velké prachy nechali postavit, poškodit :D). Přednášky na téma prosperity firmy byli na druhou stranu dost nudné a nekonečně dlouhé. Po nich následovala večeře a oldies disco, které bylo zase pro změnu docela krátké. Ukončení bylo takové, no řekněme rychlé. V devět nám dj řekl, že je konec, a i když naše vrchní velení povolilo prodloužení o půl hodiny, během posledních tanců jsme sledovali lidičky patřící k tomu stanu, jak odnášejí obří fíkusy, stahují ubrusy ze stolů a podobně. No prostě nám jasně dali najevo, že je konec :)




Tak takhle to vypadalo druhý den dopoledne po oslavě. Myslela jsem, že stihu stan vyfotit ještě celý až pojedu od koníků, ale lidičkové od stanu byli opět rychlejší. Asi spěchali na další akci.

No a ty dušičky. Letos je nějak prožívám, pálím svíčky a myslím na ty co už tu nejsou. Snad nikdy jsem to neprožívala víc. Možná je to tím zážitkem "z kolejí", který mě donutil zamyslet nad tím jak je život křehký, a že nikdo tady není věčně (a že bych se měla snažit, aby mi pak moji příbuzní až se k nim jednou přidám, neřekli: Tak to ne, ty sis na nás ani nevzpomněla, my tě nechcem ;o))). Možná to bylo Barbarčino psaní o pohřbu, který navštívila a nebo spíš její zamyšlení nad tím kam lidstvo míří. Nevím, prostě letos jsou dušičky pro mě jiné. Každý rok jedeme pár dní před dušičkami na hřbitov jistě, ale letos si den po dušičkách neřeknu, sakra já si ani nevšimla, že včera byly dušičky a já si na nikoho ani nevzdechla. No snad to není jen vyjímka co potvrzuje pravidlo. Začínám usínat, takže pro dnešek (a doufám že ne moc dalších dní) končím.