9. Prosince: den nemám už tušení kolikátý

Tak jsem zase jednou vytáhla foťák. Kocour spící ve dřezu na nádobí se jen tak často nevidí :D

22. Listopadu: den 73.

Stále nestíhám. Myslela jsem, že se to s koncem prázdnin a táborů u koníků změní, ale od konce táborů už uběhlo dost času a nic. Nestíhám uklízet, nestíhám nakupovat, nestíhám dělat úkoly z angličtiny, zalévat kytky a čistit akvária, ani fotit nestíhám, když už se na chvilku zastavím doma jsem tak unavená, že jsem ráda, že si nahřeju nohy ve škopku horký vody dám si čaj a někam upadnu. Tenhle týden je to ještě násobeno noční směnou. Ráno přijdu domů v šest a jdu spát, když mám štěstí Deny, tátův pes dostane štěkací záchvat až tak okolo jedenácté.  Pokaždé si vzpomenu na Raffiho z Barčina blogu. To by bylo pro Denyho správné jméno. Taky Rafan by docela šlo...

Tak právě dorazil Frodo, můj kocour a rozhodl se mě vypudit z mé židle. Nejdřív mňaukal, pak do mě strkal nohama, no a teď když viděl, že neuspěje mě obejmul packama, naposledy mňauknul, opřel si mi hlavu o záda a usnul.

Takže pokud má "Rafan" dobrou náladu spím někdy v kuse i 6 hodin. Kdyby aspoň trouba šel štěkat ven jenže on si sedne do verandy, tj. před naše dveře. Zní to  jako by vám seděl na polštáři a nezbývá nic jiného než vylézt a vyhnat ho. To bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli.

Takže co nám minulý týden dal a vzal. No tak především se mi Frodo stále snaší sebrat moji židli. Chudák na půl sedí a na půl spí za mými zády a stále mi taktním strkáním naznačuje, že je to momonetálně jeho teritorium. Sleduji ho při tom počínání v zrcadle, stálo by to za fotku, ale když vstanu a půjdu pro foťák už si nebudu mít kam sednout :). Jinak nám týden přinesl sníh, když tak koukám z okna takových dobrých 12 cm minimálně a přicházející mraky naznačují, že to stále není konec. Ale zatím svítí slunce, takhle z okna je to moc pěkné, ale když jsem ráno po cca 2 hodinách spánku vstávala abych si v polobotkách došla koupit zimní boty, moc příjemné to nebylo. Ještě, že mám auto a probrotit jsem se musela jen ze dvora a z parkoviště. Ještě jsem v lékárně přikoupila nějaké B, protože mám stále popraskané koutky a jela domů.

Také nám tento týden přinesl nový sporák, tedy přivezli a přinesli ho pánové z elektry a zatím stojí ve verandě a dělá Denymu společníka, při záchvatech štěkání. Už je to vymakaná mašinka, ale psa bohužel ještě okřiknout neumí. :) 

Dále by dnes u koníků mělo přibýt nové hříbátko, ne od našich kobylek, ale koupené. Dnes pro něj jeli. Doufám, že měli nebo mají (nevím zatím jak jsou na tom) dobrou cestu. Ten kocour to prostě nevzdá!!!

Tenhle týden si ovšem taky chtěl brát a místy i bral. Kamarádce Ivě přejeli jejího milovaného kocourka Tygříka. Takový to byl krásný moráč. Jen se hrozně bál lidí, ale za kousek vinné klobásy (cca 10cm :)) se ode mě jako od cizince nechal i pohladit. A taky Šejla měla na kahánku. Jednu noc, nevíme co jí popadlo, sežrala všechnu podestýlku a dostala hroznou zácpu. 3 dny odmítala žrát a pít a měla velké bolesti a nebýt kapaček, podávání vody nosojícní sondou a injecí proti bolesti určitě by nepřežila. Až včera se konečně vše uvolnilo. Už pije a žere tak se snad brzy vše vrátí do normálu.

16. Listopadu: den 67.

Dnes jsem měla proti včerejší kladrubačce pořádnou změnu. Šejla, ta malá strakatá potvora :)měla dnes den D. Na jízdárně předváděla s chudákem Nikčou pěkný prasečinky: úskoky, vyhazování a různé podobné naschvály. Po té co jsem jí dostala já jsem zjistila, že to uskakování není nic moc příjemného, ale nakonec jsme si to přecejen trochu vysvětlili. Potom jsem si šla ještě na chvilku sednou na kobylku co se obsedá. Opravdu jen na chvilku v kroku za ostatními koníky a Žaneta mě ze země ještě jistila lonží, kdyby jí napadla nějaká hloupost. Byla hodňoučká, takové malé zlatíčko. No a na konec to nejnebezpečnější. Hřebec Juráš se stěhoval z boxu na pastviny. A dovést ho pod prudký kopec, při jeho divoké nátuře, podpořené delším stáním a nudou v boxu (nešlo ho momentálně nikam pustit, protože v hale je Dolča, a na jízdárnu už to taky nešlo neboť hned vedle je ohrada s kobylami.) Žaneta ho vedla z jedné strany na štajgru (nevím jak se to píše :))(železné oko které se dá koni do huby podobně jako udidlo, aby byl ovladatelný. Pro koně je bolestivé pokud se použije silou, ale pokud se jedná o nezvladatelné zvíře je to skvělý pomocník.), z druhé strany pan Pfefr její manžel ho přidržoval jen za vodítko připevněné k ohlávce, aby nemohl pošlapat Žanetu, která ho přes štajgr mohla jakž takž brzdit. Já před nimi nesla granule na případné uklidnění, odměnnu a nebo nalákání, kdyby někudy nechtěl jít. No ten pocit, když jsem slyšela, že začíná bláznit za mými zády (i když jsem byla malinko bokem) a myšlenka, že by se taky mohlo stát, že se jim vytrhne nebyla moc příjemná. Několikrát se chtěl rozeběhnout, kopal zadníma a chtěl se stavět na zadní, ale zvládli ho a nakonec jsme ho zdárně zavřeli v jeho novém bydlišti... a takhle to vypadalo, když ho vypustili. Jinak je to miliónové zvíře, v boxe k němu chodí děti kydat a čistit. Ale jak má prostor tak vybíjí nahromaděnou energii až strašidelným způsobem. Kvalitu omluvte bohužel nebylo světlo a on to zpomaleně dělat nechtěl...BTW Už chápu proč na něm nikdo nikdy nechtěl jezdit. Prý to samé dělá i se sedlem... :(

Ostatní fotky, až je doupravím budou v dohledné době zde

15. Listopadu: den 66.

Ranní budíček v 6 sice nebyl nic hrozného po týdnu ranní a vstávání v 4:40, ale v sobotu ráno to stejně není nijak milé. Jediné co mě mohlo utěšovat bylo to, že kdybych nejela do Kladrub, už od půl šesté bych stejně kmitala v práci. Jako každý rok před Vánoci přišly velké zakázky a s nimi přikázané přesčasy... no ale co lepší než, kdyby propouštěli jako ve všech textilkách okolo.

V 7 jsem skočila do auta, dojela pumpnout bankomat o penízky, stavila se pro Ivu a její maminku u nich doma a vyrazili jsme ke koním. Tam už pan Pfefr, Lucka a Štěpán kydali a krmili koníky abychom mohli co nejdříve vyrazit. Byli jsme totiž ještě před vlastní hodinou jízdy pozváni na návštěvu k Regnerovým. Do Kladrub jsme vyrazili dvěma auty. Pan Pfefr, paní Pfefrová, jejich dcera Anetka a Lúca jeli jedním a pan Zvěřina, Eliška jeho dcera, Štěpán, Ivča, její mamka a já druhým. My měli trochu zpoždění díky zastávce v Lídlu a nákupu nějakých drobností pro naše hostitele. Pan Regner učí na Kladrubské škole a zároveň je šlechtitel (teď nevím jestli ho nazývám správně tak se kdyžtak předem omlouvám) Kladrubského chovu. Jeho paní také dříve učila na škole. Oba jsou moc milí a přátelští a jsme pozvaní na další návštěvu, na kterou máme zakázáno přivést jakékoli další dárky, prý máme předplaceno dopředu :) Přivezli jsme orchidei, bomboniéru, kávu a ještě nějaké čokoládové laskominy a pan Pfefr ještě hezkou řezanou květinu.

Po tiramisu jsme vyrazili do nedalekého hřebčína. Trochu se zpožděním, jako obvykle, jsme se přihnali po půl jedenácté na naši lekci jízdy od půl jedenácté. Rychle jsme se převlékli. Tedy Ivča, Eliška a já, ostatní se přijeli jen dívat. Potom jsme dostaly helmy, nepomohly ani mé protesty a taky jsem jednu vyfasovala. A snad proto, že jsem celou dobu říkala, že nechci vysokého koně to dopadlo tak, že když jsem řekla, že si na velkých (velkých jako větších než fjordíci) koních nejsem moc jistá, dostala jsem tu nejvyšší, za to prý nejhodnější kobylku. No sedlání se jí rozhodně nijak zrovna moc nelíbilo, nehledě na to, že jsem na ní skoro nedostala, takže mi náš Kladrubský trenér musel trošku pomoct... jmenuje se Ivan Merta a vřele doporučiji je moc hodný a trpělivý.

Hodina se povedla, sice jsem měla trochu problém přizpůsobit se kobylčině dlouhatánskému kroku, a celou dobu se hrbyla a krčila (dělám to když se na koni necítím dostatečně v bezpečí), ale nakonec jsem jakžtakž svůj strach z výšek překonala, jen cval jsem dobrovolně vynechala kvůli svému dalšímu drobnému problému. Jelikož jsem vždycky byla zvyklá jezdit ven do otevřeného terénu, uzavřené prostory a cval na koni mi moc nejdou dohromady. Sice jsem od doby, kdy jsem odmítala cválat i na jízdárně, docela pokročila, ale takhle malá hala a tak velký kůň, to nebyla zrovna má příjemná představa. A tak si holky zacválaly sami a já čekala na prostředku. A protože Eli nemohla svého koně nacválat nastala změna, já dostala jejího koně a ona mého... já věděla proč jsem na tý obrovský kobyle nechchtěla cválat, lítala okolo haly jako blázen a zatáčky brala v náklonu jako závodník na motorce... Při krokování jsem už zůstala na Eliščině kobylce, ta nedělala tak dlouhý kroky a hned jsem věděla, že příště rozhodně chci menšího koně, pro mě jsou pohodlnější, dokonce mi ani nevadilo, že na ní jezdím bez třmenů... pokud mi vrchní fotografové dodají fotky možná uvidíte jak to vypadá, když člověk se 150cm sedí na obrovském koni... asi jako by na něm sedělo pětiletý dítě :D Ale pro dnešek jen něco málo co jsem mohla vyfotit sama...

Tohle je má oblíbená. To hříbě přesně jakoby říkalo: "Jak nekrmit koně! Dejte to někdo pryč!!!

A pokud by vás zajímalo jaké bude počasí v příštích dnech... zima. Anny nabírá teplo z radiátorů.

11. Listopadu: den 62.

Páni toto letí, už sem zase o 2 měsíce blíž k příštím narozeninám... Nemohl by někdo ten čas zastavit??? U koníků se začínají rýsovat přístřešky pro koníky co budou trávit zimu na pastvinách. Většinou jsou to hřebci. A takhle to vypadalo před pár dny... Tady se v pozadí na svůj domeček těší Kámoš.



A tahle už víc připomíná dnešek, ale dnes už zase práce postoupily o kousek dál...

10. Listopadu: Den 61.

Fotku opět nemám. Zato jsem cestou z angličtiny na pumpě, kam jsem za poslední peníze před výplatou, zajela pro benzín do vysychající nádrže zjistila, že ... Benzín klesl pod 27 korun za litr a to na Benzině, kde je benzín nejdražší v našem okolí !!!! Dobrá zpráva pro mou nádrž, horší pro mně co se týče hodnoty mých akcií ropného průmyslu... :(

9. Listopadu: Den 60.

Už jsem si nějak odvykla na sedlo, dneska mě po těch dvou koníkách nějak všechno bolí. Tak vyrážím alespoň s foťákem. Však jste si určitě všimli, že přibyly fotky do včerejška, že jo? Tak tohle je Majla, jedna ze starších, za to velmi akčních kobylek. Vyhazování, které předváděla, když jsem přicházela mi však před foťákem nezopakovala, ale tuším, že Iva byla ráda.

8. Listopadu: Den 59.

U koníků bylo dnes veselo. Opět jsem tam vyrazila dopoledne s tím, že nejdýl do 3 budu doma. No co mám říct... nebyla. Dorazila jsem po půl šestý.
BTW Dolča pozdravuje všechny co jí drželi pěsti. Je teď trochu rozmazlená, a řekla bych, že i mnohem paličatější :). Ale chodí! A v kroku by dokonce laik ani nepoznal, že měla nějakou nehodu. Klus už je horší a cval zkusila, když minulý víkend měla jít do jízdárny, aby se tam mohla volně procházet a ukousnout si nějakou travičku... za nesouhlasu všech přítomných hned po odvázání z vodítka vystartovala cvalem a házela kozelce. Všichni se jí snažili chytit, ale marně. Domů šla samozřejmě po třech. Takže na konec přišla o volné venčení i travičku a musí se spokojit jen s lonžováním a krokem. Ale to neva, že to zatím rychlejc nejde, hlavně, že může chodit a to ostatní přijde časem. Prostě, abych se dostala k tomu co jsem chtěla říct. Drželi jste ty pěsti fakt dobře! Tady zrovna dělá liánu, obtáčí se okolo sloupu a žadoní o něco dobrého... bohužel musíme její vášeň pro cokoli k snědku krotit a tak občas kouká i takhle smutně...


Taky jsem si dnes zajezdila hned na dvou extrémech. Nejdřív na ponici Šejle, protože jsem prý nejlehčí a potřebovala trochu srovnat. (Tedy nejlehčí krom dětí, ale ty si zase ten malej paličák odnese kam chce). No ne že by si mě taky neodnesla do boxu, když jsme jeli kolem... Tak nevím nevím :D No a na večer jsem si pro změnu sedla na Likase. Koníka jedné kamarádky. Je to starší plnokrevník a v kohoutku má asi 165 cm. Pro mě, která má panický strach z výšek a bojí se i metr nad zemí, poměrně nezvyklé. Ale přežila jsem. Ještě párkrát a už to bude dobrý. Dneska už mi taky nepřipadal tak vysokej jako když jsem na něm seděla poprvé. Dokonce jsem i klusala, jen kdyby kůň někam uskočil, tak bych nejspíš seděla na zemi. Tak jsem si byla jistá v sedle :). Na to, že máme jet co nejdřív do Kladrub, kde se chci zkusit projet na "národní chloubě"... no řekněme, že očekávám slušnou ostudu. Ps: dnes jsem se dozvěděla, že možná bude v klubu malé překvapení...ale jelikož sem chodí i holky z klubu a je to zatím tak trochu tajné tak to psát nebudu. A další novinka: máme u koníků dvě nové kobylky. Kiky a Belu. Zatím nejsou "naše", ale vypadá to nadějně. Jen co si nezapomenu ke koním vzít foťák budou tu zvěčněný. Omluvte kvalitu, přecejen blesk je blesk...

6. Listopad: Den 57.

Dnes ráno bylo fakt super počasí. Sluníčko svítilo a tak jsem ač je to u mě neobvyklé vyrazila na procházku. Jen takovou docela maličkou. Tuhle první fotku sem dávám jen abych viděla co mám vylepšit. Původně jsem si brala teleobjektiv, kdyby "tam" náhodou byly srny. No byly, ale potvory se objevily až ve chvíli, kdy už jsem ho měla vyměněný za obyčejný na focení kapiček. A než se mi podařilo vyměnit objektivy, byly už daleko i na něj. Mám jen 200, teda "jen" mám co dělat i s ním abych ho unesla :D. Takže tady jedna rozmazaná prchající srnka, ale při troše trošku větší snahy se dá i rozeznat :D

Tady jsem si nemohla vybrat tak dávám trochu víc fotek. Moc mě potěšilo, že některý ( z tý hromady co jsem dělala hokusy pokusy) taky vyšly. To je hrůza chtít vyfotit kapičky, aby byly trochu vidět, s objektivama co ostřej jeden od půl metru a druhej od dvou. Trošku to zachránili výřezy, ale zázraky taky nedovedou. Velká fotka z toho nikdy nebude :(

U téhle se dobrovolně přiznávám, že jsem změnila barvu... Občas při úpravě Rawu neodolám...

Tahle sice nemá ostré žádné kapičky, ale mě se moc líbí, je taková uklidňující. Moc ráda se na ní dívám.

5. Listopadu: Den 56. Bít nebo nebít toť otázka

Ne opravdu jsem se nespletla, má tam být měkké i. Tak tohle poslední dobou vídám, když jen otrochu otočím hlavu od svého monitoru. Ano můj miláček si opět našel nové místečko na spaní a za boha si nenechá vysvětlit, že tohle ne. A proč bít nebo ne? No zaprvé jsem si donedávna nechávala o polici níž foťák (už nenechávám. Kdo ví, kdy ho napadne změnit podlaží.) No narovinu kdyby si vybral tu s foťákem tak už bych asi neměla koho fotit... A za druhé ten zmetek mrňavej si jako přistávací a startovací plochu k nástupu na odpočinek a následný odchod vybral můj stůl, a kdyby jen ten! Nejradši se trefuje na klávesnici. Zvláště ve chvíli kdy něco píšu je to opravdu příjemné. A v tu chvíli je právě na snadě ta otázka... Jinak ho mám v celku ráda, vždyť jsem si ho sama vypiplala injekční stříkačkou a sunarem, protože kočka neměla po 3 denním porodu a následné operaci mléko, ale občas bych ho fakt nejradši zbyla jako hada :).

Dnes se mi jinak stala zvláštní věc. A opravdu mě potěšila. Dnes jsem přehádala Scotta (můj učitel angličtiny). Ani ne tak přehádala, ale měla pravdu a on musel uznat, že se spletl, a že moje odpověď je správná. Hlavně vysvětlit mu v angličtině proč chci použít tohle modální sloveso místo toho druhýho byla to fakt fuška. Ale ten pocit stál za to.

2. Listopadu: Den 53. - Poslední růže

Včera moje sousedka a kamarádka stříhala růže (před zimou). A tohle byla jedna z mála, která ještě kvetla, vlastně se teprve chystala rozkvést a měla ještě další poupátka. Protestovala jsem a chtěla po kamarádce, aby jí přeci nechala dokvést. Stejně ji ustřihla a dala mi ji do vázy. Dnes se krásně rozvynula a úžasně voní. Takový poslední záchvěv léta v plýskanicích a chladu podzima.



Posledních čtrnáct dní jsem tak trošku nestíhala. Sice jsem pár fotek sem tam nějakou cvakla, už jsem nějak nestíhala je sem dát. Tak jen ve skratce co se dělo. Žaneta, majitelka koníků kam chodím, musela do nemocnice a tak jsem trávila své dny tím, že jsem chodila do práce, ke koním, na angličtinu a spát, většinou ne ani na tak dlouho, co by moje tělo považovalo za dostatečný odpočinek. Děti u koníků byly občas super a občas na zabití, ale nakonec jsme přežili všichi, včetně koní, a Žaneta se vrátila z nemocnice v pořádku. Musím zaklepat, ještě nemá ani vyndané stehy, ale už běhá u koníků a honí děti do práce :). Musím jí za to obdivovat.



Jediné specialní akce, které jsem za ty scházející dny stihla byla oslava 10letého výročí firmy Lohman a Rauscher, kde pracuji a dušičková návštěva hřbitova. Oslava byla pěkná, jídla dostatek, pití také (ovšem alkoholické jen omezeně, asi se báli, že bysme se mohli ožrat, a ten stan obřích rozměrů, co nám na oslavu za velké prachy nechali postavit, poškodit :D). Přednášky na téma prosperity firmy byli na druhou stranu dost nudné a nekonečně dlouhé. Po nich následovala večeře a oldies disco, které bylo zase pro změnu docela krátké. Ukončení bylo takové, no řekněme rychlé. V devět nám dj řekl, že je konec, a i když naše vrchní velení povolilo prodloužení o půl hodiny, během posledních tanců jsme sledovali lidičky patřící k tomu stanu, jak odnášejí obří fíkusy, stahují ubrusy ze stolů a podobně. No prostě nám jasně dali najevo, že je konec :)

Tak takhle to vypadalo druhý den dopoledne po oslavě. Myslela jsem, že stihu stan vyfotit ještě celý až pojedu od koníků, ale lidičkové od stanu byli opět rychlejší. Asi spěchali na další akci.

No a ty dušičky. Letos je nějak prožívám, pálím svíčky a myslím na ty co už tu nejsou. Snad nikdy jsem to neprožívala víc. Možná je to tím zážitkem "z kolejí", který mě donutil zamyslet nad tím jak je život křehký, a že nikdo tady není věčně (a že bych se měla snažit, aby mi pak moji příbuzní až se k nim jednou přidám, neřekli: Tak to ne, ty sis na nás ani nevzpomněla, my tě nechcem ;o))). Možná to bylo Barbarčino psaní o pohřbu, který navštívila a nebo spíš její zamyšlení nad tím kam lidstvo míří. Nevím, prostě letos jsou dušičky pro mě jiné. Každý rok jedeme pár dní před dušičkami na hřbitov jistě, ale letos si den po dušičkách neřeknu, sakra já si ani nevšimla, že včera byly dušičky a já si na nikoho ani nevzdechla. No snad to není jen vyjímka co potvrzuje pravidlo. Začínám usínat, takže pro dnešek (a doufám že ne moc dalších dní) končím.

19. Října: 39. den

Od toho osudného dopoledne jsem poprvé seděla na koni. Prostě Beruška vybyla a nikdo se k ní nehlásil, tak jsem si řekla, že je asi na čase to zkusit. Nejdřív jsem byla jak přešlá mrazem, ale Berys měla zrovna tak paličatou náladu, že mi nezbylo nic jiného než se s ní poprat, a na štěstí mi nezbýval čas na myšlenky co bylo před třemi týdny. Jedno ilustrační foto, Beruška před pár dny.

18. Října: 38. den - Zima už klepe na dveře

V pátek jsem si na hodině angličtiny vypůjčila, se zdráhavým souhlasem mého učitele, katalog zahraničních jazykových kurzů. A dnes jsem se zasnila jak krásné by bylo vyrazit na podzim na měsíc na Nový Zéland, zažít měsíc jara, a nebo ještě lépe jaro následované létem a pak se do dalšího jara vrátit k nám... ááááách joooo, to by byla taková krása. A ne jako dneska mrznout jako drozd ve svetru i přes to, že svítí slunce. Jak já se na tu zimu netěším!!! Jenže bohužel i když kurzy a ubytování na Zélandu vyjdou cenově na polovinu proti anglii, letenky jsou drahý, takže letos si tenhle konfort určitě nedopřeji, ale co já vím třeba za rok vyhraju v loterii (blbost nesázím) anebo se mi podaří našetřit a budu moct alespoň na jeden měsíc okusit život u protinožců...

V mamčině pokoji dnes vrcholilo stěhování, od sousedů jsme dostali takovou skládačku skříněk a skříní. Znáte to, je skoro jedno jak na sebe části postavíte, tedy krom spodní, a můžete sestavit v celku co chcete. Mamčině pokoji to fakt prospělo, konečně to tam nevypadá jako skládka nikam jinam se nehodícího nábytku. Zato moje ruce stejné štěstí neměly, au ještě teď mě bolí odjedné z těch větších skříněk. Trochu mi sklouzla cestou po schodech a au. Ale skříňka žije, což je dobře :)

Taky jsem se dnes zase po týdnu byla podívat na koníky, jak jinak, že? Ale když oni jsou tak super a tak super se fotí (občas se snaží pomáhat s nastavením foťáku, ale to už tak super není :o) ). Byla tam jen Ivča a Bára, trochu jsme uklidily halu a klubovnu, postaraly se o maroda, mimochodem dost zkroušeného maroda, protože má dietu. Při její žravosti by totiž buď praskla nebo by jí ty její tři zdravé a jedna nemocná noha nemusely za chvíli unést. Potom holky ostříhaly Berušku ... možno vidět na první fotce. A potom si Bára utužovala s Beruškou přátelský vztah prací ze země zatímco Iva se chopila Bářina foťáku a dělala mi konkurenci, a co hůř snažila se fotit mě :)))

Báře a Berušce to super klapalo. Tady se Beruška učí úklonu...

17. Října: Den 37. - Vítr

Celý týden se chystám, že vyfotím třešeň na sousedovic zahradě. Její listy se totiž nádherně vybarvily. První problém, ale byl ten, že ta barva je krásně vidět jen přes okno mamčiny ložnice a další, že celý týden bylo tak nějak pod mrakem a světlo na focení pohybujících se lístečků nic moc. Dnes pro změnu vysvitlo slunce, ale vítr byl tak divoký, že zítra už by tam nemusely být listy žádné ... takže vzpomínka na jeden větrný podzimní den...

16. Října: pokračování

Berte to jako bonus za ty dny co chybí a nebo jak chcete. Tuhle fotku jsem vyfotila zároveň s tím okem co je tu vystavený před pár dny, ale už jsem nějak neměla čas se na ní a pár posledních podívat (fotím do rawu, tak než se tím prokoušu). A dneska už jsem si říkala, že bych měla, mrknout co tam ještě zbylo, aby se mi nehromadil bordel. A říkám na rovinu, že jsem fakt čekala, že "tyhle podvečerní" fotky smažu,že nebudou stát za nic. A jaké překvapení. Takže to je opět Dolča, při podvečerním cvičení. Doktor naordinovat 3x denně chůzi.

16. Října: Den 36.

Omlouvám se, že vynechávám dny. Opravdu nestíhám fotit každý den, ale snažím se a snad se to v budoucnu zlepší.

Po mojí akci "zachraň zbytek živých rybiček" z minulého víkendu, kdy jsem si bohužel až pozdě všimla ucpaného nasávání filtru a zkažené vody, se moje mamka pro z měnu pustila do výměny části svého nábytku. A takto to vypadá, když se u nás stěhuje a někde musíte nechat nějaké oblečení mimo skříň... vlastně pokud je ve špatně zavřené skříni, vypadá to obdobně jen je tam horší světlo.

Co se rybiček týče, jsou jejich řady prořídlé, ale zatím žijí všechny co jsem našla naživu. Naštěstí mám akvária dvě a tak jsem mohla špatnou vodu nahradit vodou z druhého akvária a z části přidat čerstvou. Dokonce i poslední z pancéřníčků pand, který přežil, a o kterém jsem si myslela, že už se nevzpamatuje, vypadá po pěti denní rekonvalescenci docela k světu.

13. Října: den 33.

Trochu se spožděním, ale přece dorazila výplata a já vyrazila do města pumpnout bankomat o nějakou tu kačku. A konečně jsem jednou taky nejela autem nýbrž jsem se prošla a vzala na procházku taky svůj foťák. Tohle je nás oprýskaný pivovar. Řekla bych že v tom odrazu vypadá daleko líp než ve skutčnosti, ale už se opravuje tak třeba bude za rok stejná fotka jen s hezčím pivovarem :)

11. Října: den 31.

10. Října: den 30.

Hned když jsem se probudila z noční, našla jsem nepotěšující dopis z pojišťovny, kde mi zdělují, že na situaci, kdy jsem si půjčila koně a stala se nešťasná náhoda se moje pojistka "na blbost" nevstahuje. Opravdu mě to naštvalo, tak na co potom dávám pojišťovně prachy. Ještě zkusím podat odvolání a jinak tu pojistku okamžitě zruším! Taky jsem se dnes konečně dostala ke koníkům, Dolča nebyla sice v plné formě, ale snad se bude nadále lepšit. S Luckou jsme taky zvládli vyrazit na lup už trochu posezóních švestek. Nebyli špatný jen na můj vkus trochu měkčí, ale vůbec ne červivý. Nakonec jsem vyrazila do práce. Od prvního už mám naděláno 25 hodin, doufám, že výplata bude stát za to, když pojišťovna stojí za h***o.

9. Října: den 29.

Dnes jsem vyrazila podívat se na Dolču, ale protože v Nové Pace na hlavní ulici byla zácpa kvůli dopravní nehodě a zbytek města je rozkopaný, vůbec jsem se tam nedostala. Jen po telefonu jsem zjistila, že dnes je naší bojovnici zase hůř. A to už to vypadalo tak dobře. Zatraceně! Noha prý začíná znovu natékat a vypadá to, že to konice začíná vzdávat, nic jí nezajímá, ani seno jí moc neláká... Doufám, že je to jen deprese z dnešního špatného počasí.

Jedna vzpomínka na lepší časy. Já jí nefotila. Je od Jany Morávkové. Mě na ní zrovna Dolča sprchuje špinavou a zatraceně studenou vodou. Tohle jsme byli fotit v době kdy už počasí na plavení odzvonilo, vlastně to bylo letos poslední plavení, tuším posledního srpna, kdy sice slunce svítilo, ale voda byla kvůli předchozím chladným dnům jako led.

A tohle už je moje dnešní fotka. Tohle všechno je náplň mého volného času. A musím přiznat, že tahle knížka už mi přijde zatraceně těžká.

6. Října: den 26. - Jako vždy nestíhám

Ještě dnes přebírám fotky ze včerejška od koní, k tomu angličtina, která začíná být zatraceně těžká a přesčasy v práci, který jsou zatraceně potřebný protože moje finanční situace je díky novému objektivu značně kritická... no prostě už jste mě určitě prokoukli... ano jsem notorický nestíhač. :) Přidávám jednu ze včerejška. Aneb s úsměvem jde všechno líp :)

5. Října: den 25. - Čtyřlístek a podobné dobré zprávy

Původně jsem měla v plánu fotit ty listy a taky jsem je fotila. Ale nakonec jsem doma v počítači zjistila, že jsem našla čtyřlístek. Najdete ho taky?

Dolča se těší zvláštní péči. Dostává spoustu dobrůtek...

...že se olizuje až za ušima.

A dokonce jí Ivča zapůjčila svoji speciální Milka čepici :D

4. Října: den 24. - Denny

Tohle je tatíkův jezevčík. Je to takovej malej hajzlík, ale jinak je v celku milej :)

27. Září: den 17. - večer

omlouvám se, že používám starší fotky, sice jsou taky ze září, ale jsou starší... opravdu nemám čas ani sílu fotit. Dneska byla Dolča obzvlášť statečná, je naprosto vyrovnaná dokonce se na nemocnou nohu i postaví, a má ohromnou chuť k jídlu. Kdyby se k němu dostala spořádala by snad za den 3 metráky sena. Ještě nemá vyhráno, s hrůzou čekám, že zítra přijdu do stáje a všechen ten pokrok a ta naděje z dneška bude pryč. Doktor říkal že do tří dnů se to může ještě zhoršit a taky není jasné co se stane až potrhané vazy začnou srůstat. Ale hrozně moc doufám, že když se její anděl strážný slitoval a zachránil jí na těch kolejích. (Protože i strojvedoucí říkal, že při nás stáli všichni svatí, že si nemyslel, že by to mohl ubrzdit.) Tak moc doufám, že už při ní bude stát až do konce a zachrání ji úplně. Nejsem sice věřící, ale moc si přeju, aby jí někdo takový opatroval, když tam nejsme, ona si to zaslouží.

27. Září: den 16. a 17.

Je 5 ráno a já nemůžu spát, stále se mi honí hlavou hrůzné obrazy ze včerejška. Ráno bylo tak krásně a já byla v tak dobré náladě. V dobré náladě jsem vyrážela s jedním členem klubu na dopolední vyjížďku zalitou ranním sluncem. Jenže ani ne 15 minut od odjezdu se moje kobylka zachytila nohou ve starém železničním přejezdu a nemohla ji vyndat. Zavolali jsme sice okamžitě na policii, protože na dráhy jsme neměli číslo, ale bohužel jeden vlak stačil odjet a tak se jen pár minut po té co jsme volali policii, když jsme už tak nějak měli vymyšleno jak jí dostat ven, vynořil z nedaleké zatáčky a troubil na nás jak zběsilý. Když viděl, že neuhýbáme, stále mu stojíme v cestě a máváme jako blázni, tak mu to teprve došlo a začal brzdit. Vypadalo to že to nezvládne a tak jsme s kamarádem museli na poslední chvíli uhnout z kolejí i s druhým koněm. Nic horšího, než to zoufalství a bezmoc jsem nikdy nezažila. Kobylka se zplašila a snažila se vší silou uvolnit, ale nešlo to a upadla. Vlak to nakonec jako zázrakem ubrzdil, tak že ji nepřejel, ale doslova zastavil o ni a způsobil pár odřenin. Trvalo celou věčnost, než z ní couvl. Drželi jsme ji a podpírali, aby se co nejméně namáhala uvězněná noha. Chvílemi byla klidná, ale občas dostala naprostý záchvat hrůzy a paniky. Nedokázali jsme jí udržet v klidu, fakt jsme se snažili, ale nešlo to, a tak se jednou převalila tak, že jsem si myslala že se noha zlomí. To už tam byli hasiči a vymýšleli jak jí osvobodit. Jenomže pořát nebyl veterinář, aby dostala něco na uklidnění. A tak se rozdivočila ještě jednou a nevím jak, protože si mě nesla na krku sebou, ale nějak se jí podařilo nohu vytrhnout. Jeden hasič mi ji pomohl vyvést po třech z kolejiště. Prostě strašný pohled. Pak teprve přijeli veterináři. První přijela mladá slečna, nevím jestli už je dostudovaná, ale pomáhá u jedné paní veterinářky. Dala kobylce uklidňující injekci. Potom náš veterinář a řekl utratit...majitelka omítla (že když tak doma) a zavolala svoji kamaráku co má přepravák na koně. Ta si vzpomněla na jednoho staršího koňskýho doktora, a řekla, že by se poradila ještě s ním. Přijel až večer, naordinoval chlazení, napíchal antibiotika a protibolestivou injekci. Řekl, že na utrácení je času dost. Asi na tu nohu zchromne, ale snad bude žít... na fotce staré asi týden s Lúcou.

Because some people asked me about english version. So shorter description. Yesterdey was the worst day of my life. I cryed all night, but it didn´t help. We went out with horses for a trip and my horse(not my, but I rode her) put her leg into hole in railway cross and she wasn´t able to get it out. We called the police to help us stop trains and were trying to help her out. But one train had left statin before police call, this train didn´t know about us. They managed to stop in last minute before over run her. But she felt and hurt her leg. Itś really bad. She won´t never walk as befor, but she might survive. I´m sorry for mystakes.

25. Září: den 15. - po čem se mi stýzká

Dnes jsem byla na nehtech, takže nemám moc času na focení. Nehledě na to že je dneska hrozná zima jak venku tak i uvnitř, takže si jdu radši ohřát ruce do škopku na nádobí a tahat foťák se mi vůbec nechce.... no možná večer. Takže jedna vzpomínka na lepší časy.

24. Září: den 14. - "nemám rád podzim!"

... jak by řekl Mrzout, nebo jak se jmenoval ten malej modrej co neměl rád vůbec nic :). Nicméně dnes se s jeho názorem plně stotožňuji. Chtěla jsem si dnešní depresivní náladu sice trochu vylepšit, ale ke vší smůle jsem si vybrala závěrečný díl Buffy (na kterou již delší dobu nekoukám jen z čistě studijních důvodů poslechu angličtiny, nýbrž jsem se do ní docela zažrala). Bohužel pro mě to zrovna na depresi moc nezabralo (dokonce bych řekla že si nastěhovala do mého bytu i nějakou příbuznou nebo kamarádku podobného ražení), zabili mi totiž nejoblíbenější postavu a ještě k tomu další díly ani nejsou. Asi jsem dnes odsouzena mít špatnou náladu.

21. Září: den 11. - Kukuřice

Dneska zrušilo místní zemědělské družstvo holkám z klubu pravidelné hody z vařených kukuřic. Právě jsme fotili koníky v ohradě, když se holky s hrůzou v očích zadívali na sousední kukuřičné pole, kde právě projížděla řezačka hrnula rozsekanou hmotu na vedle jedoucí valník. S výkřiky "kradou nám naši kukuřici" se holky nejprve vrhly na záchranu co nejvíce celých klasů na vaření, a po tom s ještě větší vervou popadly barely na vodu a sbírali i to co popadalo na zem... a koníkům to opravdu chutnalo :)

20. Září: den 10. - tiše závidím

Až se jednou znovu narodím, chtěla bych našim kocourem. Pravidelná strava, teplé bydlo, nikam v tomhle zimnu nemusí a ty knížky angličtiny co má za hlavou taky nemusí ani otevřít ... :)

Omlouvám se za prodlevu, ale poslední dny byli dost nacpaný. V práci noční, upravovat fotky ze svatby a k tomu jezdecký klub...